Jak se stalo, že jsme přišli o schopnost vnímat své tělo, především vnitřní svaly a pánevní dno? Já odpovídám, že na počátku této ztráty byl sed. A kde začínáme nejvíc sedět? Ve škole. Kdyby nám totiž nedali židli, budeme místo sezení dřepět. Stejně jako malé děti na pískovišti. I to byl jeden z důvodů, proč jsme místo klasické školy zvolili domácí vzdělávání.
Není čas zůstat dlouho dětmi
Před nástupem do školy jsme ještě dětmi, kterým rodiče jejich volnost, přirozenost a svobodu snadno uchrání, ale vězte, že 1. září tohle končí. Zatím to byla hlavně hra, ale od teď se začíná makat. Je nám už přece neskutečných 6 let. A to je nejvyšší čas začít systematicky pracovat na tom, aby z nás konečně něco bylo, abychom to někam dotáhli (jak říká Jarda Dušek).
aby z nás něco bylo.
Času je málo a informací a pouček, které je potřeba dostat do hlavy, je čím dál víc. A k tomu máme instituce, vyškolené pracovníky, metodiky a pracovní sešity. Tak sednout do lavic a když nebudeme dělat chyby, máme na 18 let naplánovaný téměř každodenní program a dokonce z nás bude někdo.
Pardon, ale já očekávám od vzdělání víc
Říkejte si, co chcete, ale já čekám od školství 21. století víc. Obrovská budova, třídy, lavice a židle jsou už zkrátka překonané. Ledaže by nás chtěla škola připravit na to, že takto budeme sedět po zbytek života a nebudeme mít prostor přemýšlet nad tím, že to jde i jinak. Naštěstí je čím dál víc různých alternativ, jak se mohou děti naučit číst, psát a počítat, aniž by musely většinu nádherného slunečného dne sedět zavřené ve třídě. Děti můžete mít v domácím vzdělávaní, komunitní nebo soukromé škole. Stačí si jen vybrat.
budete muset vynaložit především vy, rodiče.
Vydáváme se cestou domácího vzdělávání
My jsme se s dětmi domluvili na variantě domácího vzdělávání a takto jsme se k němu dopracovali:
O alternativní vzdělávání se zajímal hlavně manžel, který se netají tím, že má sice titul, ale je mu naprosto k prdu. To, čím se živí, se naučil sám. Celé období školy nazývá obdobím temna, ztrátou času. Takže už když byl Pepíno ve školce, začal sledovat webové stránky jako SvobodaUčení.cz, EDUin nebo MimoŠkolu a plnil knihovnu knihami Summerhill, Svoboda učení nebo Peníze, nebo život.
Před nástupem do školy chodil Pepíno 2 roky do oční školky, kde byly 2 paní učitelky na 12 dětí a celá rodina jsme byli nadšení z toho, jak je ve školce šťastný a jeho poslední školkový den jsem oplakala. Odchod ze školky byl plný krásných emocí. Říkala jsem si, že vše je zkrátka o lidech a že ta škola může být dnes fajn, že je jiná, než za nás.
Zápis do školy byl podle mně docela fajn. Manžel to komentoval slovy, že je to pořád ta samá škola, jen zabalená v novém obalu.
Pepíno se na 1. školní den těšil. Těšil se, co bude nového, na kamarády, zkrátka, že to bude jízda. Ale proslov pana ředitele zamrazil na zádech i mě a už jsem se v jídelně plné prvňáčků, rodičů a učitelů necítila moc dobře. Vážení, končí legrace a čekají nás už jen povinnosti.
Uběhl první týden a Pepíno už začal doma plakat, že do školy nechce, že se mu nelíbí, že musí sedět v lavici. Že když ho něco baví a zajímá, tak zazvoní a on to musí schovat a vyndat zase něco jiného. Bavila ho Matýskova matematika, kterou mi chtěl doma ukázat, ale nemohl, protože sešit zkrátka musel zůstat ve škole.
Pepíno má hlad a nestačí mu standardní porce pro prvňáky a to nejhorší, co ho mohlo potkat je to, že když si jde přidat, nedají mu maso. Jdu za vedoucí jídelny požádat, zda bych mohla našemu prvňákovi platit obědy, které mají děti z druhého stupně, klidně i učitelé. Nejde to, na to jsou tabulky a mám mu prý dát maso doma k večeři.
A v tu chvíli mi došlo, že to nepůjde. Že tam zkrátka nepatří. Normy splňoval Pepíno poprvé a naposledy svými porodními mírami a pak už nikdy. Celý svůj dosavadní život mohl být svůj. Hlučný kluk plný energie, který nezavře pusu, nezastaví se a neustále něco vymýšlí a nakládá si života do maxima.Když ho vyzvedávám ve škole a vidím ho jít tou dlouhou tmavou chodbou, uvědomím si, že to je snad poprvé, co ho vidím takto pomalu jít. Nevidím veselé hopsavé dítě, které pořád brebentí. To dítě se vrátí, až se za námi zavřou dveře školy a já ani on si neumíme poradit s tím přívalem energie, která přichází.
Dávám za pravdu manželovi a Pepíno po 14 dnech přechází na ZŠ Březová a bude se učit doma. Nic nebyl problém, manžel s panem ředitelem Zimčíkem vše vyřešil přes e-mail a bylo.
- Oznamujeme rozhodnutí našich dětí ostatním členům rodiny, kteří pro to moc pochopení nemají. Slyšíme například, že experimentujeme na vlastních dětech, že je nenaučím správně metodicky to, co mají umět a napáchám na nich nevratné změny, které snad ani nebudou slučitelné s životem.
O žádných metodikách jsem opravdu nevěděla nic. Ale věděla jsem, že těch 14 dni, co Pepíno chodil do školy, začala celá naše rodina ztrácet svobodu. A tento pocit nesvobody a bezmoci asi zažíval poprvé v životě i Pepíno a vůbec se mu to nelíbilo. A já jsem mu nechtěla a ani nedokázala říct, že nemá možnost volby, že zkrátka do školy musí.
Otázky, které vám asi běží hlavou
1. A kdo je učí? No první druhou třídu si dokážu představit, ale co pak, co chemie, fyzika?
Učí se především samy. Hrají si, neustále něco vytváří a vymýšlí. Co se týče jakýchsi osnov, mám díky imoodlu Březové přesnou představu, co má Pepíno umět na přezkoušení, na které jezdí v lednu a červnu. Materiálů a cest, jak se to má naučit, je nekonečně mnoho. Stále experimentujeme, diskutujeme a hledáme, ale v globále věnuje tomu, co je součástí přezkoušení baj oko 6 hodin týdně. Zatím mu vše zvládám vysvětlit já. A co bude dál, uvidíme. Ale upřímně, co si pamatujete vy z chemie nebo fyziky? Kolikrát v životě jste upravovali algebraické výrazy? Během školní docházky jsem se naučila spoustu věcí, které jsem hned po písemce vypustila z hlavy a už nikdy nepotřebovala.
2. A nechybí dětem kolektiv?
Jaké děti? Myslíte ty, co vedle sebe sedí v lavici, nesmí se bavit, aby nevyrušovaly a musí dávat pozor, co říká paní učitelka? Myslím, že ty zajímavé věci se nedějí ve škole, ale po ní. Pepíno i Makča mají spoustu kamarádů u nás v ulici, chodí do kroužků, které si samy vybrali, 1x týdně jezdí do lesní školy a 1x týdně k dalším domškolákům. Když jsme na cestách, nemají problém s kýmkoli se skamarádit. A jsou to právě oni, kdo k nám přivádí nové a nové lidi a spoustu nového poznání.
3. A nenudí se?
Děti nevědí, co je nuda. Děti jsou od přírody zvídavé a plné pohybu a energie. Jen si vzpomeňte na ty první roky, jak jich bylo doma všude plno. Jak neustále experimentovaly se svým tělem a vším, co jim přišlo do cesty. Jenže postupně, abychom od nich měli klid, dáme jim do bytu ohrádku, do ruky tablet nebo mobil a zapneme televizi, … a postupně zabijeme tu jejich nekonečnou kreativitu.
4. Ale to pro vás musí být neskutečně náročné?
Náročné to je, když se na život dívám očima dospěláka. Já chci ale co nejvíc vidět očima svých dětí a probudit v sobě to dítě, které je plné energie, má hlavu plnou nápadů a myslí si, že nic není nemožné. A to se mi může alespoň trošku podařit, když s nimi budu trávit co nejvíc času a oni mi dovolí, dívat se na svět jejich očima. A když ve mně začne převládat dospělák - učitel, včas mě zastaví a řeknou: “Mami, ty už nás zase učíš”.
